Vlastimil Hanačík

Do PSG jsem se dostal už na konci základky. Tehdy k nám do školy chodili náboráři z různých podniků. Původně jsem chtěl být mechanik obráběcích strojů, ale nakonec mě přemluvili náboráři z PSG. Nastoupil jsem do tříletého učebního oboru zedník na podnikové učiliště v Otrokovicích. Výuka byla hodně praktická, často jsme chodili rovnou na stavby, kde nás měli na starosti zkušení mistři.

Po vyučení jsem mohl jít ještě na maturitní nástavbu, ale už jsem bral slušnou výplatu a přišlo mi zbytečné dál studovat. Z první výplaty, což tehdy bylo 1 620 korun, jsem 1 400 utratil za ruský dalekohled, který mám dodnes. Pracoval jsem na různých stavbách, třeba na slévárně v Malenovicích, fabrice na barevné televizní obrazovky ve Valašském Meziříčí nebo na Urxových závodech (dnešní DEZA, pozn.). Po vojně, kde jsem sloužil u protivzdušné obrany, jsem pokračoval na stavbách převážně na Valašsku. Podnik měl tehdy mnohem víc lidí, a tak jsme zvládali vše sami bez subdodavatelů. Pracovali jsme na dvanáctihodinové směny, a díky nadpracovaným hodinám jsme měli každý druhý pátek volno. Místo posezení u piva jsem kolegy často vytáhl na výlet – na Říp, Hazmburk nebo i na Milešovku, kam jsem je vylákal historkou o skvělé hospodě, která tam samozřejmě nebyla. Jindy jsme zase po práci organizovali fotbalový zápas PSG proti místním. Měl jsem rád, když jsme trávili čas aktivně.

Po svatbě jsem chtěl rozšířit a zrekonstruovat dům, a tak jsem se přihlásil na zahraniční montáže, kde se dalo vydělat víc než v Československu. Do Libye mě kvůli věku ještě nevzali, ale v roce 1986 se mi podařilo odjet na montáž do Iráku, kde jsem se věnoval tesařské, železářské a betonářské práci. Takže jsem dělal totéž, co doma, jenom za víc peněz. Po návratu jsem měl na rekonstrukci, ale chyběly mi cihly, které mi pomohl sehnat stavbyvedoucí z PSG. Později jsem byl v Turkmenistánu, kde nás trápilo vedro a písek. Ovšem při cestách pro cement jsem se podíval do sousedního Íránu, a jen tak na výlet jsem vyrazil do nedaleké afghánské přírodní rezervace. To jsou destinace, kam bych se jinak asi nedostal.

Největší dobrodružství ale přišlo s Antarktidou. Dozvěděl jsem se o možnosti stavět českou polární stanici a neváhal jsem. S kolegy nás vysadili na ostrově Jamese Rosse, kde jsme spali ve stanech, jídlo zakopávali do ledu a vodu si schovávali do spacáku, aby nezmrzla. Stanici jsme stavěli „nadvakrát“, podmínky první rok byly extrémní. Před odjezdem se nám dokonce ztratil kolega, kterého jsme naštěstí druhý den našli.

Dnes mi přijde vtipné, že mi podnik po vyučení nabízel byt, když podepíšu desetiletý závazek, a já jsem to odmítl, protože mi to připadalo jako dlouhá doba. Nakonec jsem u firmy už přes 45 let. Díky tomu, že jsem se vyučil zedníkem, jsem si s pomocí kamarádů dokázal zrekonstruovat dům nebo postavit cukrárnu, kterou jsme dřív provozovali. Měl jsem štěstí, že jsem začínal v PSG mezi zkušenými lidmi, kteří nás mladé vedli, učili řemeslu a když se něco nepovedlo, tak to po nás opravili. Na to jsem si vzpomněl po letech, když jsem učil zedníky a snažil se o stejný přístup. A ti kluci se ke mně dodnes hlásí.