Roman Jurek

Když jsem končil základní školu, tak otec, který také dříve pracoval u PSG na obrobně, zavelel: „Půjdeš na automechanika“. A tím začal můj příběh u firmy, protože jsem nastoupil přímo na učiliště Průmyslových staveb Gottwaldov v Napajedlích, obor automechanik.

Na začátku 90. let jsem po vojně nějakou dobu podnikal, ale opět ve spojení s PSG, pro kterou jsem jezdil jako zásobování skladů. Přímo do firmy jsem pak nastoupil v roce 1998, tehdy ještě do společnosti PSG – Doprava s.r.o. k panu Láčikovi. A proč jsem se nehlásil na pozici automechanika, ale řidiče? Upřímně, platově byly tyto pozice úplně jinde a já jsem měl jedno malé dítě a druhé na cestě, takže dostatečný příjem pro mě hrál zásadní roli.

Od začátku jsem měl různorodou práci – alespoň, co se týká cílových destinací. Kromě Česka a Slovenska jsme jezdili do Německa, párkrát jsme byli i v Rusku nebo v Bělorusku, jedna zakázka byla dokonce ve Španělsku. Zároveň mě také PSG půjčovalo jiným firmám pro vnitrostátní přepravu, kdy jsem jezdil s kontejnery na překladiště do Lípy.

Zlom nastal na přelomu tisíciletí, kdy jsem přešel na prefu, pro kterou jezdím dodnes a ze všech současných řidičů nejdéle. Nejprve jsem dostal auto s normálním návěsem a postupně jsem se dopracoval až k přepravě nadrozměrných nákladů, se kterými jezdím od roku 2004.

Nebudu se ani snažit vyjmenovat všechny stavby, na které jsem převážel prefabrikáty, protože to ani nejde spočítat. Pamatuji si hlavně ty specifické stavby, kde jsem uvízl v blátě, kde to bylo na milimetry, nebo kde byl špatný vjezd. Ale měl jsem štěstí, že jsem byl i u několika opravdu významných staveb.

V letech 2002-2004 se stavěla nynější O2 Arena v Praze, tehdy jsem tam vozil naše prefabrikované prvky s klasickým návěsem. Pamatuji si, že to bylo velmi náročné na prostor a na čas, měli jsme přesné instrukce, v jaký čas máme najíždět a pod který jeřáb. Jezdilo se dolů do takové díry, do které se muselo couvat.

Další velké stavby, na které jsem se podíval, byla třeba továrna Philips v Hranicích, výrobní závod Mondeléz v Opavě nebo z poslední doby výrobní hala pro Semperflex Optimit v Odrách. A rozhodně nezapomenu na průjezd Zlínem a cestu přes Sirákov, kudy jsem jezdil na stavbu výrobního závodu Hirschmann ve Vsetíně, a následně i na stavbu multifunkčního sportovního centra KAPKA resort ve Lhotě u Vsetína, kam jsem vozil 36 metrové vazníky.

Řídit nadrozměrný náklad je velká zodpovědnost – jak za auto, které stojí několik milionů korun, i za samotný náklad. Člověk si to ale nesmí připouštět, jinak by se nikam nedostal. V náročné situaci není čas být nervózní, je potřeba vymyslet řešení. Nejde říct, že to nejde, ať to vycouvá někdo jiný. Někdy je to opravdu o milimetrech, na stavbě se stane, že někde s autem zapadnu, ale kromě jedné cesty, kdy mi praskly kurtny a popadalo pár menších panelů, mě za ta léta nepotkal žádný velký karambol.

Hlavní důvod, proč jsem v PSG už šestadvacet let, je jistota zaměstnání a stabilita společnosti. Zárukou té jistoty je pro mě pan Matějík (pozn.: předseda představenstva PSG a.s.). Výplata chodí vždycky v termínu. Líbí se mi také férové jednání. I pohledem rodiny to byla dobrá volba, protože si nepamatuji, že bychom pracovali o víkendech. Mimochodem, v PSG pracuje více než 10 let i moje manželka Pavla a práci v PSG si vyzkoušeli i oba naši kluci, ale pak se vydali každý svým směrem.

Ještě jsem vám nepopsal auto, které v současnosti řídím, a to by byla škoda! Před rokem jsem dostal zbrusu novou oplenovou soupravu – třínápravový MAN a čtyřnápravový samonaváděcí přívěs DOLL. Na speciální přepravy máme vynikající techniku, kterou nemá jen tak někdo, možná jsme v tom nejlepší v republice. Jsem zkrátka rád součástí PSG, protože to byla, je a snad i vždycky bude silná značka.