Petr Valenta

Od pěti let jsem hrál hokej. V roce 1978 jsem nastoupil na odborné učiliště v Otrokovicích, kde jsem studoval čtyřletý obor s maturitou. Jenže v průběhu studia náš obor Ministerstvo školství zrušilo, takže jedinou možností, jak dosáhnout maturity, bylo přejít na večerní školu pro pracující. Kvůli hokeji jsem měl individuální plán, ale bohužel jsem neodmaturoval.

Za komunistů nebylo možné hrát jako profesionál, takže oficiálně jsem byl zaměstnancem PSG, papírově jsem však byl vedený jako žena na mateřské. Po neúspěšném pokusu o maturitu jsem studia ukončil a šel na vojnu. V uniformě jsem prošel klasickým přijímačem, ale potom už jsem se dva roky od rána do večera věnoval hokeji. Po vojně jsem se vrátil s tím, že budu zase hrát za Tělovýchovnou jednotu Gottwaldov (tehdejší oficiální název zlínského hokejového družstva, pozn.), jenže klub mě chtěl poslat na hostování do Jitexu Písek. To jsem odmítl, protože bych šel do nižší soutěže, a tak jsem se radši vrátil do PSG, tentokrát už na stavbu závodu Rudý říjen (dnešní Continental Barum, pozn.). Poté jsem dostal nabídku na práci v Iráku, kde se stavěl mazací závod ve městě Bajdží. Protože jsem byl v té době ještě svobodný, přihlásil jsem se na tuto stavbu a strávil na ní skoro dva roky.

Po příletu do Iráku si mě k sobě vzal šéf prefy a já se začal učit za pochodu. První tři měsíce jsem se spíše jen rozkoukával, navíc plány byly v angličtině a tu jsem neovládal. Postupně jsem ale dostal na starosti partu asi dvaceti egyptských dělníků. Iráčani byli totiž na frontě, protože probíhala válka s Íránem. Nás válka přímo nezasáhla, jen se občas při leteckém poplachu rozezněly sirény. Za práci ve válečné zóně jsme dostávali tzv. válečné, což byl příplatek asi 700 korun měsíčně za pracovní nasazení v zemi, kde se válčí. S rodinou jsem komunikoval přes dopisy, které jsem posílal po kolezích cestujících domů. Samotou jsem netrpěl, protože jsem byl pořád mezi lidmi.

Po revoluci jsem se kvůli organizačním změnám ocitl mimo PSG, ale na kolegy i firmu vzpomínal v dobrém. Jednou na Silvestra jsem v obchoďáku potkal bývalého kolegu z Iráku, který se mě ptal, čemu se věnuji. Řekl jsem, že pořád dělám ve stavebnictví, a on si vzal moje číslo. Brzy mi volal s nabídkou práce na plynové kompresorové stanici v Turkmenistánu. Měl jsem už rodinu, takže jsem to musel doma probrat, ale nakonec jsem vyrazil. Dělal jsem předáka party Turkmenů. Pět měsíců jsem pracoval na stavbě, měsíc byl doma, a pak znovu. Na rozdíl od Iráku jsem už mohl s rodinou zůstávat v kontaktu přes telefon. Později jsem pracoval i v Rusku, kde jsme stavěli zejména obchodní domy sítě Metro, ale také třeba školku na Sibiři, nebo automobilku Volkswagen v Kaluze.

Jednou z nejzajímavějších tuzemských staveb, na kterých jsem pracoval, byl určitě sklad vyhořelého jaderného paliva v Temelíně. Tam jsem strávil tři roky. Prošel jsem psychotesty a po čase jsem měl za úkol zaškolovat ohledně bezpečnostních pravidel i zaměstnance jiných firem. Jednou ale jeden kolega špatně zadal vstupní kód a do budovy naběhla zásahovka – naštěstí to byl omyl.

Pro mě byla firma PSG, ať už za socialismu nebo dnes, spojená se solidním jednáním. Během Dne s PSG pořád potkávám spoustu lidí, se kterými jsem roky pracoval, a právě to, že se i lidé v důchodu hlásí ke svému bývalému zaměstnavateli, o něčem svědčí. Takže o sobě hrdě prohlašuji, že jsem srdcař a dělám tu rád.