Ing. Emil Bém

Pocházím z malé vesnice Martínkov na Vysočině. Měl jsem štěstí na malotřídku, kde jsem už v první třídě nasával učivo čtvrťáků. Možná právě tam se ve mně probudila zvídavost, která mě provází dodnes.

Ve čtrnácti se mě ředitel školy zeptal, co chci dělat po ukončení základní školy. Nevím, jestli bych si tehdy poradil sám, ale on mi řekl: „Hele, tvůj táta je instalatér, dělá ve stavebnictví, nechtěl bys dělat stavitele?“ A bylo rozhodnuto. Vystudoval jsem gymnázium v Moravských Budějovicích a následně obor Pozemní stavby na VUT v Brně. Přes prázdniny jsem každý rok pracoval na stavbě s tátou, skvělým řemeslníkem. Díky němu říkám, že jsem instalatér bez výučního listu. Naučil mě, jak důležitý je respekt ke každému, kdo na stavbě dobře odvede svou práci na jakékoliv pozici.

Na vysoké škole jsme museli absolvovat také povinné praxe u státních podniků, ale jelikož tam často nevěděli, co s námi, tak nám dali někde kopat kus výkopu. Když srovnám naši zkušenost s dnešními Trainee programy v PSG, tak to je něco úplně jiného. Dát těm mladým lidem takové nekvalifikované úkoly, to bychom se dnes vůbec neopovážili.

Po škole jsem nastoupil k Pozemním stavbám Gottwaldov, ale brzy jsem zatoužil po zahraniční zkušenosti. V roce 1992 jsem objevil inzerát v novinách, že zahraniční závod PSG hledá stavbyvedoucího pro zakázku v Egyptě. Přihlásil jsem se, uspěl ve výběrovém řízení a začala moje první velká mise. V Egyptě jsme strávili s rodinou rok a půl, starší syn tam chodil do školy při české ambasádě. Byla to obrovská profesní i životní zkušenost.

Po návratu se rýsovala další zahraniční výzva – elektrárna v Pákistánu. Všechno běželo dobře, dokud nedošlo k vojenskému převratu. Bylo to v roce 1996, kdy jsme s domovem komunikovali jen přes telefon, takže manželka několik dní nevěděla, co se mnou je. Naštěstí jsem vše ve zdraví přežil, projekt se už ale nikdy nerealizoval.

Nejdéle jsem působil v Rusku, a ačkoliv jsem původně počítal s tím, že tam dohlédnu na jednu realizaci a vrátím se, nakonec z toho bylo sedm let. Vedli jsme tam výstavbu hypermarketů a hledali místní dodavatele ocelových konstrukcí a prefabrikátů. V Rusku jsem potkal spoustu skvělých lidí – v zahraničí se z kolegů často stanou přátelé, protože spolu bydlíte, pracujete a trávíte volný čas. Na tyhle časy vzpomínám dodnes.

Projektem, na který také velmi rád vzpomínám, byla rekonstrukce Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Novorenesanční budova z přelomu 19. a 20. století, objevování historických vrstev výmaleb, nález staré hradby a časové schránky z roku 1900. To všechno člověka vtáhne do historie. Práce se skvělým týmem architektů, památkářů a nápomocné ředitelky musea byla opravdová radost.

Podle mě je důležité dodržovat rituály, jako je „glajcha“ nebo společné oslavy kolaudací, které utužují kolektiv. Za klíčovou hodnotu ve stavebnictví považuji férovost. Investor, projektant a dodavatel prostě musí táhnout za jeden provaz. Zásadní je i celkové nadšení pro věc a jasně stanovený cíl, jak by projekt měl běžet, aby byl zákazník spokojený.